Já zahlédl hřívy a zaslechl cval,
já stále šel za ním a každý se mi smál.
Mně sláma z bot kouká a v kapsách seno mám,
však pohled ze sedla je nejhezčí co znám.
Dává nám všechno, co má.
Rychlost, vytrvalost, sílu.
Ale plane v něm i jeho divoký duch.
Byl jiskrou, která zažíhala dávné mýty.
Byl chloubou králů i dobyvatelů.
Byl oporou civilizace.
Pod údery jeho kopyt se utvářely dějiny.
Dodnes má v našich srdcích místo, ona pyšná krása, která nese jméno kůň.
Do kopce mne nežeň
a z kopce nehoň mne
na rovině mě prožeň
a ve stáji mě vzpomeň.
Nasyť mne, pane, napoj mne a dej mi čistou, prostornou stáj,
když skončena je denní práce.
Mluv se mnou, neboť Tvůj hlas mi nahrazuje otěže.
Budeš-li ke mně laskavý, budu Ti sloužit s radostí
a najdeš místo v mém srdci.
Netrhej otěžemi, prosím, nesahej po biči, jdem-li kupředu.
Dej mi čas, abych pochopil Tvůj záměr.
Nebij mne, když Ti nerozumím.
Neměj mne za nepozorného, když nesplním Tvou vůli – možná,
že sedlo nebo podkovy nejsou v pořádku.
Neuvazuj mne příliš krátce a nestříhej mi ocas,
který je mou jedinou zbraní proti mouchám a komárům.
Až poznáš, že se mé dny krátí, až Ti již nebudu moci sloužit,
můj milovaný pane, nenech mne, prosím,
hladovět a mrznout a neprodávej mne.
Buď tak dobrotivý a připrav mi rychlou, milosrdnou smrt
a Bůh se Ti odmění zde i na věčnosti.
Když se tráva v jarním slunku zelená
a kopytům je do skoku,
proč mi, Bože, musí strach
srdce ochromit?
Díky za krásné chvíle v sedle, že jsi mi ukázel kouzelný pohled na svět z koňského hřbetu, spoustu nezapomentelných zážitků …
Ataman 13.12.1990-15.12.2015
